Krsy ( Kejšovice, Polínka, Skelná huť, Trhomné, zaniklá osada Umíř)

Krsy

Blízké  okolí dnešní obce Krsy bylo osídleno již v pravěkých dobách. Patří tak mezi nejstarší obce v širokém okolí.  Jak dokládají archeologické nálezy, na stolové hoře „Polínský vrch“ byly sondážemi zjištěny 3 sídelní areály (starší eneolit, chamská skupina, pozdní halštat, středověk). První dochovaný písemný záznam o vsi samotné pak pochází z roku 1183 a ze stejného pramene vyplývá, že existovala již mnohem dříve. V tomto roce ji kníže Bedřich (stejně jako obce Polínka, Kejšovice a Trhomné, které jsou dnes součástí Krsů) v rámci tzv. Újezdu Jeruzalém daroval jako „dávno opuštěnou“ k novému dosídlení manětínským Johanitům. Za jejich správy tu byl postaven hřbitovní kostel sv. Vavřince, který dodnes tvoří dominantu obce. Kostel je ve stvrzovacích listinách poprvé zmíněn jako „nově vystavěný a vybavený“ k 11. lednu 1357,  samotné založení kostela uvádějí německé prameny již roku 1240. 

Roku 1420 získal Újezd Jeruzalém, a tedy i Krsy s okolními vesnicemi, od krále Zikmunda jako zástavu Bohuslav ze Švamberka, a o 4 roky později, rovněž jako zástavu, Hynek Krušina ze Švamberka.   Bohuslav ze Švamberka, Hynkův syn, pak se svými se syny zakoupil v r. 1483 toto dosud pouze zápisně držené manětínské zboží od johanitů do dědičného vlastnictví   a připojil je ke svému majetku. Švamberkům pak ves patřila - s přestávkou v 16. století - až do r. 1659, kdy byla prodána vdovou po posledním majiteli panství Janu Bedřichovi ze Švamberka Janu Kryštofu Ferdinandovi z Heissensteinu. V r. 1712 získal a znovu sjednotil v posledních letech rozdrobené někdejší panství Švamberků říšský kníže Maximilián Karel Löwenstein-Wertheim-Rosenberg. U Löwensteinů pak sjednocené panství zůstalo ve feudálním držení až do roku 1850 a jako součást soudního okresu Bezdružice až do poloviny 20. století.

K r. 1770 Krsy čítaly celkem 22 selských dvorů a obydlí domkářů včetně dvou čísel popisných na vrchnostenském dvoře Líchov. Většina gruntů byla v průběhu 19. století přestavěna. Usedlosti obklopující kostel sv. Vavřince jsou památkově chráněny, podobně jako některé jejich brány. První hostinec ve vsi je doložen již k r. 1626, později přibyly ještě tři další. Ves měla svého obecního kováře, obecní pastýře, hajného, kostelníka a hrobníka, kupce, pekaře a řezníka, obchod s látkami, četně byla zastoupena řemesla tkalců, krejčích, kameníků, zedníků, tesařů, ševců, kolářů a truhlářů.  Tři místní sedláci měli od r. 1755 propachtován vrchnostenský kamenolom v trhomenských lesích, někteří domkáři obchodovali se sklem z trhomenské sklářské dílny. Židovští obchodníci provozovali obchod s kůžemi, obchod se střižním zbožím a později také obchodovali s realitami. Již od 17. století četně finančně zakládali sedláky v celé krské farnosti, povětšinou na 5% úrok. Od r. 1800 jsou známy krské porodní báby, povětšinou místní selky, počínaje r. 1850 měla obec svoji, již zkoušenou porodní bábu.

Významné místo v obci měla i škola. První zmínka o krské, tehdy farní škole, pochází z již z roku 1384 a šlo patrně o vůbec první školu v rámci celého panství i jeho blízkého okolí. Škola byla po takřka šesti stech letech zrušena z  moci  úřední v roce 1982 (Foto č.1 z roku r.1970).

Druhá světová válka ves také výrazně poznamenala. Přesto se po osvobození americkou armádou  v roce 1945 a následném osídlení převážně obyvateli z Jižních Čech - Týna nad Vltavou jeho okolí a Příbramska dokázala vzpamatovat z prožitých útrap. I dnes jsou Krsy menší střediskovou obcí, žije zde na 170 obyvatel.

Ke  Krsům patří spádově další obce: Polínka, Kejšovice, Trhomné, Skelná Huť a osady: Na Holé, Kamýček, Umíř a Líchov.

Kostel sv. Vavřince a Blažeje v Krsech

Patrony kostela byli majitelé panství Bezdružice knížata z Löwenstein-Werheim-Rosenbergu a v 19. století také arcibiskup Bedřich Schwarzenberg. V roce 1876 byl pořízen hlavní oltář v gotickém stylu a oba postranní oltáře, hlavní oltář byl objednán z Mnichova. V roce  1878 byly opraveny varhany, v roce 1903 byly však dodány nové z Chebu. Téhož roku byly poslány do Prahy na opravu, neboť jim nesvědčilo vlhké prostředí. Po opravě jsou funkční dodnes.

Pro nedostatek kovu na výrobu munice během 1. světové války, bylo rozhodnuto sejmout zvony z věží kostelů. Ve věži krského kostela byly původně 3 zvony. 27. 10. 1916   byl odebrán z kostela největší zvon. Zvon vážil 470 kg a pocházel z roku 1537. Dne 30. 1. 1918 vojáci sňali další zvon z kostela, takže zbyl jen jeden. Dne 7. října 1928 došlo k posvěcení dvou nových zvonů.  Na věži byly umístněny opět 3 zvony. Starý zvon z roku 1818 "Blažej" o váze 450 kg a nové zvony "Vavřinec" o váze 650 kg a „Vít“ o váze 303 kg. Zvony byly melodicky naladěny odborníky z Prahy - Vyšehradu. Cena zvonů byla 25 000,- Kč. Tento obnos byl rozdělen na všechny obce krské farnosti. Citát z farní knihy: Zvony slouží " Bohu ke cti a věřícím k pokoře.“ Dnes je ve věži pouze zvon „Blažej“.

Kolem kostela býval hřbitov, na kterém bylo v roce 1680 pohřbeno jedenáct padlých rolníků z krské farnosti, kteří zahynuli při selské vzpouře na Ovčím vrchu 8.-17. května téhož roku. Když byly zrušeny návesní a městské hřbitovy nacházející se v blízkosti far nařízením císaře Josefa II. (1784), vznikl nový hřbitov, nacházející se 1 km jihovýchodně při silnici směrem na Plzeň. V roce 1871, na návrh Pražské konzistoře, se musel být pro velký počet zemřelých rozšířen, a to na náklady obce a patrona knížete Löwensteina, do současné výměry 4200 m2.

V roce 1973 došlo na požádání farnosti k opravě konstrukce střechy lodě a obnově fasády kostela. Opravu provedli místní občané. Od roku 2000 prochází po etapách kostel zásadními opravami. Byly provedeny opravy krovu a stropu lodě. Následovala oprava krovu věže, včetně výměny střešní krytiny. (Výška věže k makovici 25,5 m). Výměna střešní krytiny na lodi kostela byla dokončena v r. 2009. Opravy byly financovány z dotačních titulů Památkového ústavu v Plzni, Okresního Úřadu Plzeň - sever, Krajského úřadu Plzeňského kraje, Římskokatolické církve a rozpočtu Obce Krsy. V r. 2010 byly dokončeny opravy věžních hodin a gongů a 8. srpna téhož roku uvedeny do chodu. Oprava hodin byla hrazena ze sbírky občanů a rozpočtu Obce Krsy.

Od poloviny 80. let minulého století se nekonají pravidelné bohoslužby. Přesto i dnes kostel žije společensko-kulturními akcemi, které se zde celoročně pořádají.

U severního průčelí kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Materiálem je žlutohnědý hrubozrnný pískovec. Postava světce hledí k severu, dlaní pravé ruky světec podpírá kříž a drží palmovou ratolest (plechovou); paží levé ruky drží kříž v horní části; nad hlavou svatozář. Nápisy na podstavci : - severní : Fieri . Ficit A:I:Gruber Loci Curatus A 1716 – západní : Renov A 1909 Vencesl Kozák Curatus 1931 - jižní: ....... ....... Kon ... Veic ... 1874. Socha byla postavena v r. 1716 farářem Andreasem Josephem Gruberem (farář od r. 1712, † 10.11.1753), renovoval v r. 1909 Václav Kozák, farář, 1931. V posledním nápisu na jižní straně je uvedeno „…Konsum Verein v r. 1874” (Konzumní společenství, družstvo).

Před západním průčelím lodi farního kostela sv. Vavřince jižně od jeho podélné osy stávala socha sv. Jana Křtitele s beránkem u nohou (osově na stěnu). Zhruba 90 cm vysoký hranolový podstavec (materiálem byl hrubozrnný pískovec šedavé barvy) se soklíky na dvou stranách byl ukončen předsazenou deskou. Na desce stála postava prostovlasého světce v kontrapostu. Byl oděn v polospuštěný plášť, který přidržoval na prsou levicí a jehož hrubě modelovaný cíp zdvihal pravicí. Na soklu bylo datum 1815, z pravé boční strany 1952 (patrně datum renovace). Vlastní socha dnes chybí, byla odcizena v r. 1996 neznámými pachateli.

Environmentální centrum

Jedná se o významný objekt v Krsech  od roku 2015, který je  zaměřený na environmentální výchovu a nabízí celou řadu vzdělávacích programů (zdravý životní styl, životní prostředí apod.) pro děti i širokou veřejnost.

Část území Krs je zasazeno do romantického lesního komplexu, který tvoří Přírodní park Manětínská, kde je i součástí MOTO, tzv. Manětínská Tmavá Obloha, kde je možno pozorovat noční oblohu bez světelného smogu. 

Kejšovice

Ves, bývalá obec, je položena na jižní svahu vystupujícím od Polínského potoka, od jihozápadu je chráněna Polínským vrchem.

O místě, jehož název značil "ves lidí Kajišových" (Kaysowici), se historické prameny poprvé zmiňují k roku 1183. Kníže Bedřich Přemyslovec ves tehdy daroval klášteru johanitů v Manětíně. Od nich ji v získali v roce 1420, resp. 1483, Švamberkové a přivtělili ke svým krasíkovským državám. Ty pak v roce 1712 připadly k bezdružickému zboží a až do konce feudalismu vesnici vlastnila říšská knížata -  Löwensteinové. V době před II. světovou válkou ves zahrnovala spolu se samotami Otschihora (Ovčí hora) a Kühlerl (rasovna, pohodnice) 31 domů se 135 obyvateli zabývajícími se zemědělstvím. Samostatnou obcí Kejšovice bývaly v létech 1850-1960. Posléze připadly jako osada ke Krsům a současně se staly součástí okresu Plzeň-sever. Po roce 1945 došlo k výměně obyvatel. Dnes jsou Kejšovice obydleny převážně rekreačně. Spádově patří pod obec Krsy.

Kaple památkově chráněná od 3.5.1958 je obdélného půdorysu s polokruhem zaklenutým vstupem. V trojúhelníkovém štítu vybrána nika v obdélném orámování s trojúhelným štítkem. Na hřebeni střechy vztyčen sanktusník. Příklad sakrální stavby z počátku 19. století. V nice umístěn relief sv. Floriana. 

Boží muka, nemovitá kulturní památka, stojící na jižním okraji intravilánu vsi. Kamenný dřík tvaru komolého jehlanu s okosenými rohy na kruhovém soklu, trojúhelný výklenek (nika). Datována do 17. století. Zakreslena v I. vojenském mapování jako kaple. Památkově chráněna od 3.5.1958, do státního seznamu kulturních památek zapsána 16.2.1964. Takřka totožná Boží muka stojí na Šipíně. 

Polínka

Polínka jsou administrativní částí obce Krsy, od níž jsou 1 km severně vzdáleny. Ves je usazena v mírném jižním svahu obklopeném zemědělskými pozemky, loukami a lesy. Významná je urbanistická struktura tvořící zachovalou okrouhlici slovanského typu s návsí obestavěnou jednotlivými usedlostmi a lemovanou záhumní cestou po obvodě vsi.  

Ves byla v r. 1183, resp. 1185, darována českým přemyslovským knížetem Bedřichem, podobně jako další vsi v okolí, manětínským johanitům. Původní název byl Napoleně. V roce 1420 ji získali zápisně Švamberkové, v r. 1483 ji zakoupili do dědičného vlastnictví a připojili ke Krasíkovu. V rámci panství Bezdružice pak Polínka spolu s okolím přešla do majetku říšských knížat Löwensteinů, u nichž zůstala ve feudálním držení až do roku 1850 a jako součást soudního okresu až do poloviny 20 století.

Výraznou památkou je návesní kaple obdélného půdorysu, s trojúhelným štítem a zvoničkou ve střeše, drobná sakrální architektura z konce 18. stol. ve výrazné poloze na návsi. Kaple je kulturní památkou chráněnou od 3. 5. 1958.

Při cestě do Krsů se nachází kaplička, opravená v r. 2005 díky iniciativě některých občanů a s jejich finančním přispěním. Uprostřed trasy při levé straně silnice byl v r. 1997 obnoven smírčí kříž.

V katastrálním území Polínek byl v roce 2009 vyhlášen přírodní park - Přírodní rašeliniště.

Polínský vrch

Polínský vrch je mohutný masiv tvořící dominantu severozápadní části okresu Plzeň - sever. Vrchol dosahuje nadmořské výšky 684,4 m n.m.. Vrch je významným bodem a samostatnou částí geomorfologického podokrsku Úterská pahorkatina, kde je jejím nejvyšším vrcholem. Ta patří do geomorfologického okrsku Krasíkovská vrchovina, který je součástí podcelku Bezdružická vrchovina v Tepelské vrchovině.  Vrch má charakter stolové hory, která je pozůstatkem lávového příkrovu tvořeného nefelinickým bazanitem. Pod příkrovem se nachází starší fylitové podloží. I dnes je Polínský vrch významným krajinným prvkem.

V první polovině 80. let 20. století na Polínském vrchu objevili a částečně prozkoumali Jaroslav Bašta a Dara Baštová tři pravěká výšinná sídliště. Největší z nich se nacházelo na západním výběžku nad údolím Dolského potoka. Keramika zde nalezená pocházela ze staršího eneolitu, z období chámské kultury, pozdní doby halštatské a ze 13. století. Druhé sídliště na severním výběžku vrchu mohlo být podle tvarů terénu opevněné, ale malé množství nálezů z lokality neumožnilo její datování. Třetí sídliště leželo na severním okraji vrcholové plošiny a osídleno bylo v době staršího eneolitu a snad i v pozdní době halštatské.

Ve strmých svazích vrchu byl v první polovině dvacátého století otevřen lom na těžbu kamene určeného ke stavbě silnic. Dodnes jsou zde patrné pozůstatky budovy drtičky.

Východní a severní svah kopce je dosti náhlý a na úpatí se nacházejí pole a louky. Svahy jsou většinou zalesněny. Pole a louky k severu klesají do údolí, ve kterém se vodní toky z luk a Polínského potoka spojují s Dolským potokem. Na jihu je to Krský potok. Společně se potom u Pazourova mlýna (dříve Starý mlýn, Altmühle) vlévají do Úterského potoka.  Tento prostor je  bohatý i na faunu a floru. Z rostlin např. kapraď samec a prvosenka jarní. Dále je zde zastoupena také celá škála dřevin.

Období dobývání kamene je dávno pryč, ale dvacetimetrová lomová stěna má stále nezaměnitelnou poetiku. Není tedy divu, že takové místo neušlo pozornosti milovníků skal. První zmínky o lezení na Polínské stěně se objevují v sedmdesátých letech minulého století. Od té doby tu i přes vysokou lámavost kamene vzniklo mnoho lezeckých cest. Stěna opatřená slaňovacími oky láká odvážné povahy ze širokého okolí.

Trhomné

Někdejší obec Trhomné na silnici z Plzně do Karových Varů, tvořily dále samota Umíř, koncem 17. století uměle založená ves Skelná Huť kolem vrchnostenské sklářské hutě  a ještě později založená samota s lesovnou zvaná Karlův Dvůr, jež nahradila starou lesovnu stojící kdysi při okraji trhomenského lesa u silnice z Krsů do Březína.

Zhruba ve stejné době, kdy manětínským johanitům byly darovány „dávno zustlé vsi” tzv. újezdu Jeruzalém, věnoval ves Trhomné prostřednictvím českého knížete Bedřicha johanitskému řádu v r. 1183 také Jiřík z Milevska. V r. 1420 připadla ves s ostatním johanitským zbožím do zástavy Švamberkům. V r. 1544 držel Trhomné spolu s ostatním zbožím Wolfgang Krajíř z Krajku, nejvyšší purkrabí, a v r. 1548 hrabě Hieronymus (Jeroným) Schlick, syn Kašpara II. Šlika a Alžběty z Gutštejna. Po 30ti leté válce udává urbář panství Švamberk v r. 1651 „Dorff Trahona“ s 31 podanými staršími 5ti let. Název Trhonín, popř. Trhomno, podle značilo Trhoňův dvůr. Největší pozemky ve vsi držel v r. 1654 podle Berní ruly Caspar Rochus, rychtář. Držel 90 strychů rolí, t.j. asi 30 ha, a v r. 1666 je v matrice Dolního Jamného prezentován jako hostinský z Trhomného. Od té doby zájezdní hostinec, který v r. 1770 obdržel čp. 14 v Trhomném, prosperoval až do poloviny 20. století. Součástí katastru Trhomného byl v r. 1651, tedy ještě před založením Skelné Hutě, mlýn, zvaný Lesní (Waldmühle), nacházející se tehdy v samotě uprostřed trhomenských lesů. Po založení Skelné Hutě se mlýn ocitl na okraji vsi na samé hranici katastru (a na krajské hranici) a v r. 1770 dostal čp. 6 ve Skelné Huti.

Od r. 1712 patřilo Trhomné spolu s celou krskou farností již k bezdružickému panství panství knížat Löwensteinů.  Trhomné bylo nejbohatší vsí v celém panství (pozdějším soudním okresu) co do množství a rozlohy lesů. Šlo o 733 ha pečlivě ošetřovaného lesa. Rozlehlé lesní porosty obhospodařovali už od 17. století panští revírníci (lovčí) a po roce 1800 löwensteinská lesní správa na Karlově dvoře. Jaroslav Schaller zmiňoval k r. 1790 ves se 17 domy a povšiml si, že „ve stejnojmenném lese” (t.j. v trhomenském lese) byly dobývány dobré kameny, z nichž byla vyráběna kvalitní mlýnská kola.

V roce 1840 měl katastr rozlohu 1789 jiter a 750 čtverečních sáhů. V severozápadní části katastru ležela ves Trhomné, na severovýchodě Skelná Huť, na jihu Karlshof a na východě enkláva Umíř. Jako místní části katastru byly uvedeny Trhomné, Trhomenské domky, Skelná Huť, Umíř a Karlův dvůr (Trahona, Trahonahäuseln, Glasshütten, Umirschen, Karlshof).

V kamenolomech Wirtbruch, Kaltenbrunner – Bruch a Goglbruch byl těžen pískovec, který byl od pradávna dále zpracováván pro mlýny, silnice, stavby a schodiště. Tyto pískovce nalezly své uplatnění i při stavbě kláštera a kostela v Teplé.

Po zániku patrimoniální správy se stalo Trhomné samostatnou obcí v soudním okrese Bezdružice a v politickém okrese Planá. V r. 1870 stálo v obci 31 domů a žilo v ní 238 občanů německé národnosti. Ve Skelné Huti byla v r. 1872 postavena nová dvoutřídní školní budova a v r. 1925 také její expozitura pro Trhomné. V působnosti této školy byly Jedvaniny (Mensdorf), Umíř, Karlův dvůr, a k Trhomnému Račín.

V sousedství někdejšího zájezdního hostince v Trhomném vystavěli tehdejšího majitelé dvora Johann a Agnes Trohorschovi v r. 1750 barokní kapli „ke cti Nejsvětější Trojice“. Kaple byla renovována v roce 2016 Obcí Krsy s dotací MZe SZIF a rozpočtu obce.  Významné měrou pomohli i místních obyvatelé. Dne 24. 9. téhož roku byla za účasti velkého zájmu obyvatel Mons. Františkem Radkovským, emeritním biskupem plzeňským, kaplička vysvěcena.

Jižně od obce je prameniště Pstružného potoka, který při své cestě vytváří tůně. Jedna z nich byla opravena LČR s.p. Lesní správou Plasy v r. 2008.

Okolí Trhomné je rájem houbařů a borůvkářů.

Umíř

Jedná se o zaniklou osadu v někdejším katastrálním území Trhomného, rozprostírající se na planině mezi lesy v přírodním parku Manětínska. Dnes je to nejvýchodnější část katastru obce Krsy, pod jejíž správu toto území v současné době patří.

Codex diplomaticus království Českého (CD I., s. 418) mezi vesnicemi, které byly v r. 1183, resp. 1185, darovány manětínským Johanitům jako „kdysi k Žatci patřící, již dávno opuštěné”, kromě Krsů, Polínek, Kejšovic, Blažimi a d. vsí vyjmenovává též ves INMEROUIC. Antonín Profous ji ve svém hlavním díle Místní jména v Čechách (díl IV., s. 445) ztotožňuje s Umíří jako vsí lidí Uněměrových.  „Dávno opuštěná“ ves Umíř podle Profouse již jako ves nebyla obnovena, resp. osídlena byla již jen jako sídliště s několika málo chalupami. August Sedláček s odkazem na r. 1659 a nejstarší, dnes již nedochovanou matriku Krsů, pak uvádí název „Umirsch“ a s odkazem na Desky zemské z r. 1693 dokonce „Vymirschen“ (tentýž název s odkazem na DZ uvádí ještě k r. 1707). Nejstarší matrika Dolního Jamného v letech 1666 – 1673 Umíř zapisovala jako Momürsch a první dochovaná krská matrika po r. 1712 uvádí název Múmirsch. Je tedy otázkou, zda původ nového názvu místa není ve slově „umírat“ či „vymírat“, značilo by tedy „vymřelé sídlo“.

Po r. 1712 byla Umíř již součástí bezdružického panství říšských knížat Löwensteinů. Zdá, že v osadě žilo ještě v I. polovině 18. století nepoměrně více lidí, než o sto či dvě stovky let později a v bezdružickém urbáři z let 1772 – 1773 je stále ještě nazývána vsí. Tomu odpovídá údaj z Tereziánského katastru : v místě tehdy bylo 8 hospodářů. Žila zde m.j. početná rodina rolníků, kteří užívali příjmí „Cžech”. Z nich podstatná část později přesídlila do Žernovníku. Koncem 18. století byly v osadě již jen 4 domy chalupníků, které byly přičísleny k Trhomnému.

Po zrušení patrimoniálního zřízení se Umíř stala součástí politického okresu Planá a soudního okresu Bezdružice. Byla součástí obce Trhomné a přifařena ke Krsům, kde byl také poštovní úřad. Během dalších let se toho v Umíři příliš nezměnilo. Osídlení se stabilizovalo, i nadále zde žili Stinglovi, Spieglovi a Kahabkovi, Jírovi uvolnili své stavení Steinerovým z Budče. V roce 1886 byla osada  obydlena 19 obyvateli ve 4 domech resp. usedlostech. Podle sčítání obyvatel v roce 1930 v Umíři žilo 20 obyvatel německé národnosti. V roce 1831 dostala tamní stavení nová čísla popisná No. 1, 2, 3 a 4, která si podržela až do r. 1946.

V místě je dnes jasně patrná pouze památkově chráněná, opravená kaplička. V prostoru rozcestí cest v osadě stála ještě dřevěná zvonice. Kříž Wenzla a Anny Stinglových z Umíře No. 3 vystavěný „k poctě Boží“ v r. 1907 zůstal zachován.

Umíře se na konci 30. let bezprostředně dotkly dramatické události spojené s budováním obranné linie proti Německu a potom odtržení částí území Československa - tzv. Sudet k Německu. V těsném sousedství intravilánu obce se dosud nachází pozůstatek pevnostní linie budované v roce 1937.

Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo Umíře odsunuto a osada se na krátkou dobu stala součástí vojenského prostoru Dlouhá Louka. Domy podlehly postupné zkáze. Do dnešní doby se dochovalo pouze pět studní, náležející k usedlostem doloženým v 1. polovině 19. století. Každá z nich tehdy měla vlastní zdroj vody. Studny byly v roce 2006 vyčištěny a dřevěné potrubí z jedné z nich je uloženo v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici.

Z domů jsou dochovány pouze některé sklepní prostory včetně cihlové klenby. Ze zástavby je dochována pouze kaple, která stála v centru osady. Byla postavena na místě starší dřevěné zvonice, zřejmě z poloviny 19. století. Má čtvercový půdorys o rozměrech 280 x 280 cm, zdivo je hrázděné z lomo-vého kamene a na počátku 90. let 20. století byla kryta eternitovými šablonami a byla výrazně poškozena. Kaple byla opravena v roce 2006 z finančních zdrojů LČR s.p. Lesní spáva Plasy s přispěním obce Krsy a soukromých subjektů. Je zapsána jako památka v Památkovém katalogu Národního památkového ústavu od 6.1.2005.

Objekt lehkého opevnění LO vz. 37 A 160 číslo 31- stavební úsek D 19 Nové Městečko.

Jedná se o železobetonovou pevnůstku s vysokou odolností dosaženou speciálním cementem a způsobem betonáže. Při betonáži byla u této pevnůstky dosažena hodnota pevnosti betonu 407 kg/cm3. Pevnůstka tohoto typu odolávala jednomu zásahu dělostřeleckého granátu ráže 10 cm. Čelní stěna pevnůstky je o síle 80 cm, stropu a bočních stěn se střílnou 60 cm, týlových stěn 50 cm. Odolnost zvyšovala kamenná rovnanina před čelní stěnou o síle 100 cm.

Bojovou posádku pevnůstky tvořilo 7 vojáků: Velitel (desátník) - střelec z těžkého kulometu, nabíječ těžkého kulometu, střelec (svobodník) z lehkého kulometu, nabíječ lehkého kulometu, 2 pozorovatelé u periskopů (spouštěli granáty granátovými skluzy), obsluha ventilátoru a vchodové střílny.

Výzbroj pevnůstky, mimo osobní zbraně posádky, tvořily těžký kulomet TK vz. 37 ráže 7,92 mm v levé střílně a lehký kulomet LK vz. 26 ráže 7,92 mm v pravé střílně, každý s 5 000 náboji. Pro každý kulomet byla plánovaná záloha munice 10 000 - 12 000 nábojů. Dále měla posádka k dispozici 25 ks ručních granátů pro granátové skluzy a signální pistoli s 10 ks bílých osvětlovacích raket.

Pro odvádění plodin při střelbě a doplňování čerstvého vzduchu byla pevnůstka vybavena ventilačním zařízením. Ruční ventilátor zajišťoval výměnu vzduchu o objemu 800 m3/h.

Stavební úsek D 19 Nové Městečko (výstavba) Stavební úsek D19 byl součástí linie lehkého opevnění budované v letech 1937-38 na obranu plzeňské průmyslové oblasti tzv. Plzeňská čára. Úsek měl bránit útoku protivníka přes Plachtín ve směru na Plzeň, popřípadě pronikání malých skupin přes lesy mezi kótou Lišák a Kněží horou. Vytýčení stanovišť jednotlivých pevnůstek proběhlo na jaře roku 1937 a dne 20.7.1937 byla zadána stavební firmě Ing. Dr. Hynek Švarc z Prahy XII výstavba 52 pevnůstek. Kancelář firmy se nacházela v domě čp. 108 v Manětíně. Firma začala s výstavbou úseku ihned druhý den po zadání. Materiál vojenské správy byl dopravován do železniční stanice v Mladoticích. Poslední pevnůstka v úseku byla vybudován 4.12.1937. V době od 20.7.1937 do 27.12.1937 vybudovala firma Švarc všech 52 objektů. Vzhledem k finanční vyčerpanosti firmy Švarc převzala dne 27.12.1937 dokončovací práce na úseku firma V. Hieke ze Saného..

Velitelem vojenského stavebního dozoru byl ustanoven škpt. pěch. Dominik Šmíd od pěšího pluku č. 33, dne 27.1.1938 ho ve funkci vystřídal škpt. pěch. V. Svobodný od hraničářského praporu č. 5. Sídlo velitelství stavebního dozoru bylo umístěno na četnické stanici v Nečtinách čp. 186.

Kolaudace úseku proběhla 17.6.1938. Celkové finanční náklady na výstavbu úseku činily 2,012.500 Kč, z toho vlastní stavební náklady 1,153.732 Kč.

Z celkového počtu 52 vybudovaných pevnůstek se do dnešní doby dochovalo 7 pevnůstek, zbytek byl zničen v srpnu 1939 za okupace.

 Stravování a ubytování

 Hostinec ve školce v Krsech

Ubytování  Environmentální centrum Krsy -http://www.aktivitypro.cz/

Skelná Huť – Podviniční mlýn  - http://www.mlynskelnahut.cz/

Polínka - Klub Buchar, Western stodola – klub

Peckův mlýn - www.peckuvmlyn-ubytovani.cz

 

Cyklostezka:

Cyklostezka č.2293 Úterý- Olešovice- Umíř- Melchiorova Huť- Zahrádka- Všeruby- Nevřeň- Ledce

Turistická trasa

Naučná stezka zaniklou osadou Umíř

žlutá turistická trasa Trhomné- Kalův dvůr-Umíř-Plachtín-Hvozd-Mladotice